Růst střední délky života je jedním z nejdůležitějších ukazatelů kvality života a bezprecedentní úspěch v lidské historii. Nejenže se naprostá většina lidí dožívá stáří, ale ve stáří prožije stále delší část svého života. Prodlužuje se nejen průměrná délka života, ale také průměrná doba vzdělávání nebo průměrný věk při uzavření sňatku a narození dítěte. „Stáří“ však není neměnnou kategorií. Odpověď na otázku, co považujeme za stáří, se liší nejen podle kontextu, místa a času, ale i podle věku. S rostoucím věkem máme tendenci počátek stáří oddalovat. Jinak také hodnotíme stáří vlastní a stáří „těch druhých“. Vnímání stáří i jeho počátku je tedy subjektivní a relativní a stárnutí jev a proces nejen biologický, ale zejména vztahový, individuální a společensky a kulturně podmíněný.

Přestože růst délky života je bezpochyby kladným jevem, je stárnutí a závěrečná část života nevyhnutně spojena s postupným snižováním soběstačnosti a rostoucí potřebou podpory ze strany druhých a okolí, ve kterém žijeme, ze strany rodiny, blízkých, obce, prostředí a společnosti jako celku. Přestože snížení soběstačnosti nelze automaticky ztotožňovat se stářím a pouze minimální podíl seniorů, respektive lidí v období označovaného jako stáří, potřebuje péči druhých, s demografickým stárnutím roste také počet lidí, kteří potřebují podporu ze strany rodiny a zdravotních i sociálních služeb. V případě snížení soběstačnosti jednotlivé formy péče nelze oddělovat a většinou se navzájem doplňují. Následující text obsahuje informace o některých formách podpory, které lidé pečující o blízkou osobu se sníženou soběstačností mohou využít.

Přečíst článek.

 

Zdroj: Metodický portál RVP.CZ (unikátní prostor pro učitele, sdílení zkušeností a spolupráci)