Národní strategie rozvoje sociálních služeb na období 2016–2025 stanovuje cíle a opatření v deseti deseti tematických oblastech. Mezi ně patří také “Sociálně-zdravotní pomezí”. Pro řešení problémů tohoto segmentu je nutná součinnost s Ministerstvem zdravotnictví. Více či méně úzce spolu souvisejí i ostatní tematické oblasti, žádná jiná ovšem není ve svých cílech a opatřeních tak navázána na tolik různých dalších oblastí jako právě sociálně-zdravotní pomezí.

Nepropojenost systémů zajišťujících sociální a zdravotní potřeby klienta

Osoby závislé na dlouhodobé péči mají různé potřeby, jejichž naplňování si vyžaduje formální (příp. neformální) sociální i zdravotní péči. Např. klienti pobytových sociálních služeb často potřebují i zdravotní péči, jejíž poskytování je specifikováno zdravotnickými právními předpisy. Zatímco v případě krátkodobého zhoršení zdravotního stavu jim je poskytována intenzivní akutní zdravotnická péče, při zhoršení zdravotního stavu je třeba dlouhodobější hospitalizace v lůžkovém zdravotnickém zařízení. Zdravotní systém poskytuje zejména služby ošetřovatelské (ve zdravotnických zařízeních, v pobytových sociálních zařízeních nebo v domácnostech klientů), rehabilitaci, paliativní a psychiatrickou péči atd. Známý je také problém s poskytováním drobných ošetřovatelských úkonů (podání léků, aplikace léčiv apod.) – pokud osoba nezvládá nebo nemá nikoho blízkého, kdo by to mohl pravidelně zajistit, poskytovatel sociálních služeb toto vykonávat nesmí a home care to není hrazeno.

V rámci současného nastavení systému dlouhodobé péče v ČR pacienti či klienti s podobným zdravotním stavem mohou být umístěni jak v zařízeních zdravotnických, tak v sociálních, jež jsou však financována odlišným způsobem. Ze způsobu financování zdravotních úkonů v zařízeních sociálních služeb je patrná disproporce mezi poskytováním a financováním ošetřovatelské péče v lůžkových zdravotnických zařízeních a v pobytových zařízeních sociálních služeb. Zdravotnická zařízení poskytující sociální služby obdržela v přepočtu na jednoho klienta za poskytovanou ošetřovatelskou a rehabilitační péči úhradu cca 3,5x vyšší než domovy pro seniory. Financování zdravotních úkonů na základě výkonového hodnocení je výrazně nižší než skutečné náklady ošetřovatelské péče. Vykazování zdravotních úkonů prostřednictvím výkonového hodnocení a následná komunikace se zdravotními pojišťovnami jsou vysoce administrativně náročné^[1].

Z institucionálního hlediska jsou kompetence za dlouhodobou péči na národní úrovni rozdělené mezi Ministerstvo zdravotnictví ČR a Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, na regionální a lokální úrovni mezi kraje, obce, zdravotní pojišťovny a v neposlední řadě samotné domácnosti. Institucionální rozdrobenost vede ke vzniku značných nerovností v péči o klienty se srovnatelnými potřebami, která je poskytována ve zdravotních a v sociálních službách. Rovněž nedochází ke koordinovanému kontinuálnímu přechodu uživatele mezi systémem poskytování zdravotnické péče a sociální péče^[2]. Rozdílný vývoj zdravotní a sociální péče (řízení dvěma ministerstvy, odlišný systém financování, nedostatečná koordinace) byl identifikován jako klíčová hrozba^[3]. Z uvedených důvodů je nezbytně nutné reflektovat nedostatečný počet zdravotně-sociálních pracovníků a uceleně podporovat jejich zapojení v rámci případových multidisciplinárních týmů, a to v rámci zdravotnických zařízení, ale i napojení na sektor sociálních služeb a neformální pečovatele. Podpora spolupráce musí fungovat (být nastavena) oboustranně, tj. směrem „od“ i „k“ sociálním pracovníkům působícím ve zdravotnictví.

Příčiny problému

Oba dva systémy dlouhodobé péče, sociální a zdravotní, nejsou v současné době dostatečně propojené, což může vést k nenaplňování sociálních i zdravotních potřeb klientů dlouhodobé péče. Současný problém je způsoben především nejednoznačnou legislativou, která nedostatečně vymezuje kompetence jednotlivých aktérů.

Odlišné způsoby financování zdravotní i sociální péče deformují systém poskytování dlouhodobé péče a do jisté míry mohou ovlivňovat rozhodování klientů o podobě této péče. Zatímco zařízení sociálních služeb jsou financována ze státního rozpočtu, krajských, příp. obecných rozpočtů a prostředků klientů (příspěvek na péči, část invalidního, příp. starobního důchodu), zdravotnická zařízení jsou financována z prostředků zdravotního pojištění. Umístění nesoběstačné osoby do zařízení pobytové služby sociální péče vyžaduje výrazně vyšší finanční spoluúčast klienta, příp. jeho rodiny, zatímco hospitalizace ve zdravotnickém zařízení je pro klienta mnohem levnější, bez přímé úhrady. Tato situace ve svých důsledcích vede k tomu, že pro nesoběstačnou osobu a její rodinu je nejvýhodnějším řešením co nejdelší setrvání ve zdravotnickém zařízení, které je finančně nákladnější.

Současně jak potvrzují kazuistiky případů, kdy došlo k tomu, že byl klient převezen z pobytové sociální služby do zdravotnického zařízení z důvodu zdravotního zákroku, jeho stav se při převozu zpět do sociální služby razantně zhoršil (výskyt dekubitů, podvýživa, zhoršení hybnosti atd.) [1]. Z těchto důvodů se bude ministerstvo zdravotnictví muset zaměřit i na změny v oblasti ošetřovatelské péče. Z resortu ministerstva práce a sociálních věcí je nutným předpokladem zaměření se na změnu v oblasti kompetencí pracovníků v sociálních službách při poskytování přímé obslužné péče ve vztahu k jejich kvalifikaci a specifikací úkonů, které provádějí, a to celé s důrazem na sociální rozměr poskytované péče (zlepšování potenciálu kvality života jedince).

Potřeby dlouhodobé (zdravotní i sociální) péče klienta, který žije ve svém domácím prostředí, nemusejí být naplňovány i z důvodu nejednoznačně definované role rodiny a neformální péče s chybějící edukací pečovatelů. Sociální pracovníci nemají zákonem dané možnosti a kompetence v rámci sociálních šetření u poskytovaných příspěvků na péči posuzovat kvalitu poskytované péče.

Nedostatečné zakotvení case managementu jako přístupu a nedostatek case manažerů jako pracovníků, kteří zabezpečují komplexní přístup ke klientovi, zhodnocení a uspokojování jeho specifických potřeb s ohledem na zdravotní i sociální služby, spolupráci programů různých typů na řešení situace klienta, předávání do péče apod., je další příčinou současného neuspokojivého stavu v této oblasti.

Důsledky problému

Důsledkem je absence klientského přístupu, který by řešil potřeby nesoběstačného člověka komplexně a celostně, což může vést k nedostatečnému saturování veškerých jeho potřeb. To v některých případech může vést i ke zhoršování zdravotního stavu, příp. dalším zvýšeným nákladům, které by nemusely být vynakládány, kdyby byly předchozí potřeby klienta za daleko nižších finančních nákladů uspokojeny.

Nedostatek finančních prostředků na pokrývání služeb naplňujících sociální i zdravotní potřeby klientů dlouhodobé péče může být zapříčiněn jak špatně nastaveným způsobem financování (různé finanční zdroje), tak nestejným oceňováním výkonů sociálních pracovníků ve zdravotnických zařízeních a naopak^[4].

Nedostatečně ukotvené postavení neformálních pečovatelů, kteří mnohdy pokrývají služby na zdravotně-sociálním pomezí, vede k vyřazení rodinných příslušníků z vlastního společenského života a profesního uplatnění^[5].

Kvalita (sociálních i zdravotnických) zařízení poskytujících dlouhodobou péči se navíc odlišuje i regionálně.

Očekávaný budoucí vývoj

Pokud nedojde k žádné významnější změně, lze očekávat pokračování neefektivního vynakládání finančních prostředků, postupné zhoršování celkové situace v poskytování sociálních i zdravotních služeb a v konečném důsledku také ke zhoršování zdravotního stavu osob závislých na dlouhodobé péči.

Revize existujících opatření

Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách, definuje v oblasti ústavních sociálních služeb domovy pro seniory a tzv. domovy se zvláštním režimem, které jsou určeny lidem se zvláštní zdravotní problematikou (např. klienti trpící Alzheimerovou chorobou). Uvedený zákon také definuje poskytování sociálních služeb ve zdravotnických zařízeních. Chápe však poskytování sociálních služeb ve zdravotnických zařízeních jako oblast sociálních služeb, nikoli jako vytvoření integrované zdravotně-sociální péče, která by byla zapotřebí. Současná právní úprava nepředstavuje přínos ani pro pacienty ani pro zařízení, spíše jde o administrativní komplikaci. Léčebny pro dlouhodobě nemocné a psychiatrické léčebny této možnosti nevyužívají a nadále pokračují v dlouhodobých hospitalizacích lidí se zdravotně-sociální problematikou, i když to není nutné^[6]. Analogicky musíme přijmout i podstatné změny v oblasti zákona o zdravotních službách.

Je paradoxní, že ve vztahu k cílové skupině dochází k integrativnímu pojetí politiky, ovšem na úrovni poskytovatelů je zdravotní a sociální péče i nadále oddělována. Snahy o přesnější definování, co je zdravotní a co již sociální, se vzhledem k velké šíři specifických individuálních potřeb v praxi ukazují jako nereálné a neúčelné a nová opatření by měla vést jiným směrem.

Vzhledem k povaze problému, který překračuje rámec jednoho institucionálního systému (sociálních služeb nebo zdravotnického systému), je nutné do jeho řešení zapojit i ministerstvo zdravotnictví a zástupce zdravotních pojišťoven.

Z hlediska výše uvedeného bude nutné připravit legislativní opatření, která upraví poskytování zdravotních a sociálních služeb, zajistí dostatečné materiální a technické prostředí, personální zajištění, standard péče a transparentní financování.

^[1] Převzato z: Projekt MPSV „Podpora procesů v sociálních službách“, Aktivita 6, Studie proveditelnosti: Výběr a zdůvodnění optimální varianty financování sociálních služeb v ČR. MPSV: Praha. 2015.

^[2] Studie proveditelnosti: Výběr a zdůvodnění optimální varianty financování sociálních služeb v ČR. MPSV: Praha. 2015.

^[3] Studie proveditelnosti: Výběr a zdůvodnění optimální varianty financování sociálních služeb v ČR. MPSV: Praha. 2015.

^[4] Např. neadekvátní výše úhradového bodu za tyto služby, hrazeného zdravotními pojišťovnami.

^[5] Podrobněji je tato problematika řešení v rámci samostatné oblasti věnované neformální péči.

^[6] MPSV(2010) Diskuzní materiál k východiskům dlouhodobé péče v České republice.

 

Zdroj: Národní strategie rozvoje sociálních služeb na období 2016–2025