Lidé, kteří diskriminaci v několika posledních letech zažili, se s ní setkali především při hledání práce (66 % z nich), při výkonu své práce (38 %), při pořizování zboží nebo služeb (21 %) a jako pacienti ve zdravotnictví (18 %). Častěji se s ní setkávají ženy (13 %) a lidé v kategorii 55 – 64 let (15 %).

Výsledky šetření vyvracejí mnohé mýty, které jsou ve veřejném prostoru okolo pojmu diskriminace zakořeněné a ukazují, že se tento rozšířený problém může týkat každého.

Mezi nejčastější příčiny diskriminace, kterým respondenti museli čelit, patří jednoznačně znevýhodnění kvůli věku (62 % z těch, kdo diskriminaci zažili). Druhým nejčastějším problémem je diskriminace z důvodu pohlaví nebo rodičovské role (24 %). Kvůli zdravotnímu postižení čelilo znevýhodněnému jednání 12 % dotazovaných.

Respondenti se také vyjadřovali k otázce, jaký typ diskriminace považují za nejrozšířenější. Lidé přikládali největší váhu diskriminaci na základě etnického nebo rasového původu. Jako velmi nebo spíše rozšířenou ji vnímá 65 % dotazovaných. Jen 8 % respondentů ji charakterizovalo jako „velmi výjimečnou.“

Z šetření vyplynulo, že etnický původ či rasa byly příčinou diskriminace pro 7 % z těch, kdo se s diskriminací osobně setkali. Lidé tedy existenci této formy znevýhodnění vnímají, byť se jich osobně netýká (zkoumaný vzorek odpovídá populaci České republiky bez zaměření na konkrétní etnické nebo národnostní skupiny).

Za druhou nejrozšířenější formu diskriminace lidé považují „věk nad 55 let.“ Pro 50 % dotazovaných je tato forma znevýhodnění velmi nebo spíše rozšířená; 44 % respondentů vnímá podobně nepříznivě diskriminaci z důvodu zdravotního postižení.

Při hodnocení šancí domoci se svých práv jsou respondenti velmi skeptičtí. Skoro tři čtvrtiny dotázaných si myslí, že je to spíše nebo velmi obtížné. Pouze 2 % považují zjednání nápravy za velmi snadné. Své šance hodnotí pozitivněji lidé s vyšším vzděláním a ekonomicky lépe situovaní. Nízký počet žalob v oblasti diskriminace a převážně zamítavá stanoviska soudů, skepsi respondentů ohledně možné nápravy spíše podporují.

Většina žalob byla od doby působení antidiskriminačního zákona zamítnuta (29 případů), řízení bylo zastaveno (18) a v jednom případě bylo odmítnuto (1). Soudy vyhověly žalobcům v šesti případech. Jen v jednom případě soud přiznal náhradu nemajetkové újmy v penězích. Nejvíce žalob (41) se týkalo pracovně právní oblasti.

Na institucionální rovině pokládáme za největší bariéry v přístupu ke spravedlnosti nejistý výsledek soudního řízení, finanční náklady spojené s řízením a problematické dokazování, ze kterého plyne i nízká úspěšnost v těchto sporech. Nejistý výsledek soudního řízení do jisté míry souvisí s nízkým počtem soudních rozhodnutí v diskriminačních sporech. Oběť diskriminace tak nemá možnost opřít se o bohatší judikaturu, a vstupovat do soudního sporu s určitou mírou jistoty.

Doporučení k odstranění překážek obětí diskriminace v přístupu ke spravedlnosti

• Vzdělávat průběžně soudce, advokáty, inspektory, úředníky, učitele, sociální pracovníky, policisty, zdravotnický personál a další skupiny.
• Poskytnout stejnou ochranu před soudem všem obětem diskriminace (přenos důkazního břemene).
• Přiznávat v soudním řízení obětem diskriminace náhradu újmy v penězích.
• Upravit výši soudního poplatku za podání antidiskriminační žaloby tak, aby neobsahoval procentuální podíl z výše požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích.
• Snížit soudní poplatky.
• Zajistit bezplatnou právní pomoc obětem diskriminace.

V této souvislosti je třeba ocenit, že Česká advokátní komora zavedla evidenci advokátů se specializací na antidiskriminační zákon.

Kompletní závěrečná zpráva z výzkumu: Diskriminace v ČR: oběť diskriminace a její překážky v přístupu ke spravedlnosti.

 

Zdroj: ochrance.cz

 

(foto: freeimages.com)